Velké obrozenecké osobnosti
Josef Dobrovský (1750-1829)-byl muž širokého odborného záběru-jazykovědec, historik, etnograf, numismatik, literární kritik, zakladatel slavistiky (věda o slovanských jazycích- především staroslověnština a o tom, jak se v ní vyvíjely slovanské jazyky). Působil jako vychovatel v bohatých šlechtických rodinách-Nosticů, Černínové z Chudenic. Mnoho cestoval, navštívil v té době Rusko a Švédsko. Měl zvláštní a popudlivou povahu. Patřil k tzn.: skeptikům (většina děl je německá a latinská), dokonce ani nevěřil, že by čeština (český národ) v konkurenci s německým obstál. Byl přezdíván František Pravda, byl absolutně netolerantní k jakémukoliv náznaku domněnky, či nepravdy. Mezi obrozenci nebyl příliš oblíben, vyčítali mu, že jeho chladnokrevné úvahy berou nadšení obrozenecké práci, neboť Dobrovský ve všech debatách považoval český národ za ztracený, že už nemá historickou šanci.
Díla:
Dějiny české řeči a literatury-psáno německy, díky studiu archiválií v šlechtických archivech byl schopen sestavit "dějiny vývoje českého jazyka", dával tento vývoj do souvislosti se společenským a politickým charakterem té doby, vyzdvihl etapu Husitství (nikoliv pro revoluci, ale pro vzepětí české literatury). Dobu Humanismu dokonce označil "Zlatý věk české literatury-Jan Blahoslav".
Zevrubná mluvnice jazyka českého-opět psáno německy, jako první vytvořil normu a systém češtiny.
Základ jazyka staroslověnského-psán latinsky
Intenzivně se věnoval také teorii verše. Česká prozodie-prosazoval myšlenku, že pro češtinu je nejtypičtějším prvkem přízvuk=>je tvůrcem tzv.:sylabotónického verše. Jeho odpůrci vycházeli spíše z latiny časo-mírný verš.
Josef Jungmann-opět nesmírně široký odborný záměr, jazykovědec, překladatel, literární historik, novinář, organizátor společenského a vědeckého dění. Překládal z francouzštiny, angličtiny, němčiny, chtěl tak dokázat schopnost češtiny plně vyjádřit obsah a charakter originálu a tím dokázat rovnocennost češtiny. Nebyl již skeptikem, a proto píše česky.
Díla:
Česko-německý slovník-Gigantický pěti-svazkový slovník. Fakticky položil základy moderní české slovní zásoby. V praxi realizoval postupy typické pro obohacování české slovní zásoby. Slova tvořil odvozováním. Vyhledával slova z původní staroslověnské zásoby. Přejímal slova z jiných slovanských jazyků. Přejímal slova "mezinárodní". Slovník má více jak 120 000 hesel.
Slovesnost-učebnice literatury pro gymnasia. Od roku 1816 bylo povoleno vyučovat JČ na gymnasiích. Čítanka s ukázkami z různých epoch.
Historie literatury české-vytvořil přehled více jak 1500 autorů české minulosti. Zpracoval 7500 jejich děl a dokázal tak, jak bohaté je české písemnictví. Dokonce rozdělil vývoj české literatury do sedmi období.
František Palacký-narodil se v Hoclavicích na Moravě. Studoval nejen v Čechách, ale i v cizině. Stal se nakonec vychovatelem v rodině Šternberků a později v rodině Čermínů a Kinských, pro tyto rody vytvářel genealogii, měl tak přístup do soukromých archivů, díky kontaktům a pověsti dokonce získal přístup do archivu Vatikánu. Byl nesmírně respektovanou osobností a významnou úlohu sehrál i v politickém dění (1848). Postoj před rokem 1848: "Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom jej vytvořit." Spojení Čechů s Rakouskem a Habsburky bylo v dané době nutností a záchranou. Po roku 1848: "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm." Nastává historický okamžik, kdy mohou Češi bojovat o samostatnost.
Díla:
Palacký je považován za tvůrce prvé ucelené koncepce našich národních dějin. Je autorem gigantické historické studie "Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě". Nejdříve napsaná a vydaná německy 1836, později přepracoval a přeložil do češtiny (v letech 1848-76), celkem má tat kniha 5 svazků (dílů). Základní aspekty národních dějin: 1. hlavní obsah a základní tah celého dějinstva českomoravského jest, ustavičné stýkání a potýkání se Slovanství s Římanstvím a Němectvím.
2. hybatelem dějin jsou lidské masy => za vrchol požadoval dobu Husitství (Češi se dokázali postavit největší autoritě své doby). Za konec národních dějin považuje nástup Habsburků 1526.
Nejstarší památky českého jazyka
Řídil a redigoval, vydával: "Časopis Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách".
Pavel Josef Šafařík-v rámci národního obrození patři k tzv. Panslavistům. Teorie, názor, že Slované jsou jeden velký národ, který se postupněji historicky načas rozdělil, ale v budoucnu by měl být opět sjednocen. Působil jako gymnasiální profesor v Srbsku 15 let, s pomocí Palackého se nakonec přestěhoval do Prahy, kde se stal ředitelem univerzitní knihovny.
Díla:
Dějiny slovanské řeči a literatury ve všech nářečích- zde rozpracoval a vysvětlil Panslavii. Slovanské jazyky jsou jen nářečím vzniklé rozdělením a mohou stejným způsobem opět splynout. Záštitou Slovanů se zde stává Rusko.
Slovanské starožitnosti- historická studie od nejstarších dob o Slovanech až po desáté století s velmi odvážnou hypotézou. Slované jsou stejně starými praobyvateli Evropy jako Řekové, Římané, či Germáni.
Jan Kollár-Slovák, narozen na území dnešního Slovenska. Studoval teologii a filosofii=> chtěl být protestantským knězem. Je poněkud zvláštním paradoxem, že studoval v cizině (německá Jena), kde poznal svou celoživotní lásku. Vilhelmína Sxhmidtovou (z německé rodiny a Kollár s ní korespondenci i hovor vždy vedl výlučně v němčině. Dokonce se stala symbolem slavné Míny-průvodkyně slavným básnickým dílem Slávy dcera). po asi 16 letech si ji pak mohl vzít. Později studoval v Uherské Pešti, nakonec žil ve Vídni, kde se stává profesorem archeologie. Původem spíše Maďar (?).
Díla:
Slávy dcera-psána tak rozporuplnou češtinou, která obsahuje řadu slovakismů, že je dnešními čtenáři jen málo srozumitelná. Má však nesmírně silný vlastenecký náboj a po celá deseti letí byla považována za nejdůležitější básnické dílo No. Historie vzniku: původně vytvořil básník soubor milostných znělek (sonetů) =>Básně. Postupně rozšiřuje až na konečných 600. Sbírku pak dělí na zpěvy: Sála, Dunaj, Labe. A později přidává ještě dva zpěvy: Lethé, Acheron, jsou to dvě bájné řeky Slovanů, které symbolizovaly slov. Peklo a slov. Ráj. Celé sbírce předchází předzpěv. Zde např. ve verších vyjadřuje panslavistickou ideu: " K velikému přichyl tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosavádne časům." Sbírka byla nesmírně populární proto, že uměleckými prostředky vyjadřovala vlastenecké a politické názory obrozenců: "Sám svobody kdo hoden svobodu zná vážiti každou, ten kdo dopnout jímá otroky, sám je otrok," "často chudá pastucha chýška více pro vlasti může udělat, než-li Fábor, z něhož válčil Žižka," "čas vše mění, časy
k vítězství on vede pravdu.
Co sto věků bludných hodlalo.
Zvrtne doba."
Dílo komponováno tak, že nás Mína, symbol slov. Krásy a dokonalosti, provádí územím, kde žijí/žili Slované. Mínu stvořil Mílek (bůh)-slov. obdoba Amora, aby pomohla odničit křivdy na Slovanech spáchané.
O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slovanskými-slov. Jazyky jsou jen nářečími.
Národnie zpěvanky-první soubor sepané ústní lidové slovesnosti.
František Ladislav Čelakovský-nejlepší básník tzv. jungmanovské generace, tvůrce tzv. Ohlasové poezie-vycházeli z toho, že základním inspirativním zdrojem Národní literatury je ústní lidová slovesnost. Autoři by proto měl i tvořit v duchu této tradice, tyto zásady propagoval i ve své odborné praxi-byl profesorem slavistiky na univerzitě ve Vratislavě.
Ohlasy písní ruských-monumentalita ruské krajiny, historie a národa je ve sbírce vyjádřena, či symbolizována epickými básněmi. Příběhy a hrdinové jsou tvořeny v duchu ruské tradice,ku příkladu Ilia Volžanin, Čurila Plenkovič, Iria Muromec- jsou to bohatýři schopni zabíjet tisíce nepřátel, kteří svými chrabrými činy zachraňují celé Rusko. Také jazyk a styl odpovídá ruské tradici (obraty-jasný sokol, jestřáb, za lesy hustými, vysokými, lichvinskými, mladec sabaka).
Ohlasy písní českých-malebné české krajině a její různorodosti odpovídá jiné žánrové pojetí. Převládají texty lyrické, mají tedy charakter lidových písní-milostných, přírodních, dětská říkadla.. naprosto průlomové pak je, že je sem zařazena první česká autorská balada lidového typu-Toman a lesní panna-sestra varuje bratra, aby nejezdil Doubravou. Toman vystrojen odjíždí za svou milou, u domu vidí, že probíhají námluvy-jeho milá ho podvedla, je šťastná. V afektu otočí koně a ujíždí lesem, potkává lesní pannu, ta jej ošálí. Pocestný-je příkladem skryté lidové moudrosti, je poučení o životě, život je jako pouť, musí překonávat překážky, někteří cestou životem putují pěšky, jsou chudí, a jiní jedou na krytých vozech, jsou bohatí. Ani bohatým se však nevyhýbají překážky. Co je však spravedlivé pro všechny poutníky životem, je konec cesty-smrt "V jedné hospodě na nocleh, pán nepán se sejdem."